Topbar
  Hlavní stránka  

 

 

 

 

Kronika tábora v Lučici u Havlíčkova Brodu

Zpět

Kronika tábora v Lučici u Havlíčkova Brodu

Farnost sv. Jakuba v Brně
 

Exodus
4.-19.8.2006

táborový vedoucí:

Olda Haičman

 

programový vedoucí:

Daniel Blažke

 

vedoucí skupinek:

Maruška Múčková, Lydie Němcová, Lukáš Synek, Petr Múčka, Petr Podešva, Pavel Horák 
 


 

4.-5.8.2006: Předehra 

      Do tábora při Lučici u Havlbrodu jsme dorazili ve dvou skupinách. Skupinu A tvořila polododávka Fiat Scudo s posádkou: Olda Haičman – hlavní vedoucí, Dan Blažke – programový vedoucí a Lydie Fifi Němcová – ekonomka. Skupina B se přepravovala autem Ford Focus, toho času trojválcem, s posádkou: Pavel Pahorek Horák, Maruška Múčková, Lukáš Bizon Synek a Petr Múčka – vedoucí skupinek a Jana Cvečková – ošetřovatelka. K tábořišti vedla odbočka se zákazem vjezdu a tříminutový tankodrom mezi bramborovým polem rozbahněným přívalovými dešti.

      V době příjezdu, což bylo asi kolem půl deváté večer, pršelo. Pršelo. Déšť komplikoval vykládání četných rekvizit a pomůcek, zejména papírů, polystyrénových desek, savých potravin a dalších věcí. K Oldově radosti se na podlaze jeho Fiatu utvořila směs na večeři, utvořená z protrženého sáčku s moukou a tajícím špenátem. Déšť snižoval teplotu a morálku vedoucích vykládajících obsahy aut. Na místě nás přivítali Tomáškovci Keprník a Mates, dva osiřelí vedoucí předchozího tábora, zvlhlí deštěm. Déšť nás vehnal do útočiště kuchyně a jídelny, které nám jediné skýtalo útěchu zastřešeného sucha a teplého čaje. Vodní žoky provislé střešní celty bylo sice třeba co chvíli hráběmi vypouštět, ale tonoucí se stébla chytá, jak víme. Nebylo bezpečno sedat na okraji kuchyně, jinak člověk riskoval Boží trest. Pahorek operativně zavedl do tohoto přístřešku elektrické osvětlení zdrojované baterií svého auta Ford Focus, toho času trojválce. Dalším posílením mizivé morálky bylo ohřátí párků, úzce následované jejich popraskáním a konsumací.

      Na závěr dne i pocitu vlhké mizérie připojili jsme se k Matesovi a Keprníkovi do vytopeného teepee. Oheň v jeho středu a ohnivá voda ve středu našem staly se fundamentem dobré pohody, tolik důležité pro přežití v nehostinných podmínkách. Příliv ohnivé vody plynul ponejvíce ze zdrojů Keprníka a Matese, jelikož se bohatě zásobili z lihovin zabavených dětem. A protože platil na jejich táboře podle jejich slov „suchý zákon“ a protože nebylo vhodné jít dětem špatným příkladem, vyvinuli vedoucí předchozího tábora roztomilé kamuflování žádostí o přísun potřebných paliv. Žádost o Božkov zněl například: „Prosím tě, potřebuju ještě ty noty. Podej mi, prosím, Blíž k Tobě, Bože můj…“ Finští sobi zase pohotově přiběhli na žádost: „Mohl bys mi přezpívat: K nebesům teď zaleť písní.“ Za příspěvku dalších kusů z kancionálu se dobře hovořilo, kouřilo a spát se šlo asi o půl jedné.

      Ve čtvrt na deset dalšího dne zvedl neodbytný měchýř z postele už docela všechny. Ocelové nebe dávalo znát, že se svého nároku na kropení nehodlá vzdát ani dnes. Jako snídaně posloužily bohaté zbytky zásob předešlého tábora. Za opět nevlídného počasí bylo třeba pohnout se základními přípravnými pracemi. I rozdělili jsme u kávy skupinky, rozstříhali jsme deníčky, pojedli česnečku, zjistili jsme, že Dan zapomněl rozmnožit osm stránek z deníčku, rozepsali jsme základní věci a pomodlili jsme se, aby už přestal ten zpropadený déšť. Déšť neustal a do večera zesílil, což podnítilo naše debaty o Boží nespolehlivosti, síle modlitby a lidské malověrnosti. K večeru odjel Olda, Lidka a Janička se seznamem věcí k dovyřízení a úkolem přivézt zítra děti za každého počasí. Za počasí, které zatím diktovalo veškerý ráz táborového počínání.


 

6.8.2006: Příjezd 

      Pahorek s Danem a Petr se kolem půl osmé začali pohybovat tábořištěm, protože měli v úmyslu stihnout mši v osm hodin. Odjezd byl stanoven na tři čtvrtě na osm. Dan s Pahorkem nasedli do Forda Focuse, toho času trojválce, a nastartovali. Když se Petr v 7:46 neukázal, vyrazili na mši. Mše věrně odpovídala obrazu, který o ní vykreslil Keprník: Farář přečetl za různých světelných efektů čtení i evangelium a s osobitou dikcí a rozmáchlými gesty přednesl kázání o obecném úpadku mravů.

      Petr, Bizon a Maruška šli pak na půl desátou do Lučice a zažili pro změnu mši tridentskou. Poprvé se větším dílem objevilo slunce a vytlačilo teplotu až na 20°C. Pahorek rozřezal sloupky na volejbal do kamen, když se objevilo Oldovo auto Fiat Scudo, což předznamenalo příjezd drobotiny. A po chvíli už horizont zvlnily hlavičky davu trpaslíků soukajících se blátivou cestou. První historicky zaznamenaný nástup zazněl o půl třetí odpoledne. Dan sezval pakátle do jídelny, kde došlo k prvnímu historicky zaznamenanému občerstvení z vlastních zásob a nastavené česnekové polévky ze včerejška. Pod lacinou záminkou jídla skrýval se úmysl srotit a uondat dav a nalít mu do hlav organizační záležitosti a pravidla táborového soužití. A toho se zhostil Olda.

      Seznámení s prostorem – čtverec táborových stanů rozdělen byl takto: Severní návětrná strana v čele s vůdcovským stanem náležela vedoucím, západní strana se vyhradila děvčatům, neboť byla blízko tzv. „Trautenberkova lesa“, v němž bylo místním čtvrtláníkem „Trautenberkem“ zakázáno močit na stromy. Technická poznámka: Chlapci se zde museli vzdát „opírání kola“ a přejít k tzv. „zavěšování do prostoru“. Děvčata mohla „parkovat trojkolku“ beze změny. Klukům připadla východní strana, na jihu sídlila marodka, sportovní stan a dva stany pro ty, kteří se nevešli na východ, či na západ. Dále k jihu po dvaceti metrech stála jídelna s umývárnou nádobí a umývárnou člověka. Umývárny obtékal od východu potok s hrází, která na tvořila nádrž, za potokem přes most sprchový kout, táborové ohniště a dále v lese luxusní záchodky – nalevo pro chlapce, blíže napravo pro děvčata.

      Nastoupil Dan a pronesl úvodní řeč o tématu tábora. Přenesli jsme se do časů praotců naší víry: izraelských kmenů v egyptském porobenství. Vzestup Izraele v Egyptě omezil faraón, který se obával populačního nárůstu Izraele a zavedl krutý zákon – každého chlapce zahubit ihned po jeho narození. Klárka Karasová o tom věděla řadu podrobností, ale Dan o nich nechtěl slyšet. Jedna žena zachránila svého syna drobnou lstí: Vložila ho do košíku vymazaného smolou a pustila ho po Nilu ve chvíli, kdy faraónova dcera na břehu lapala bronz. Faraónova dcera spatřila překrásné dítko a okamžitě se rozhodla pro jeho adopci. Hoch dostal jméno Mojžíš, tj. Plaváček a byl dán na odkojení své matce. Na toto téma byla improvizovaná poznávací hra, kterou přerušil přívalový déšť.

      Zbytek dne se vtěsnal do večeře, společenské hry elektrika a večerní modlitby, kde se poprvé zazpívala táborová hymna. Vedoucí se pak sešli na poradu, v jejímž počátku byli přítomni i rádci jednotlivých skupinek. Po zorganizování úterka se šlo spát.


 

7.8.2006: Rozdělení skupinek 

      Ráno dusil život déšť a déšť, pročež Olda posunul budíček vedoucích z 6:45 na 7:45. I tak si ale déšť vynutil vstávání podle vlastních pravidel, tedy první nástup Petr pískl v 8:50.

      Snídani připravovala služba v čele s Cájou, který si svoje pověření nemohl vynachválit. Dopolední program začal Petr i přes nepřízeň počasí připravovat, ačkoli se jeho realizace kvůli dešti stále odkládala. Jak se večer ukázalo, odklad byl pro tento den úplný. Déšť diktoval rytmus dne. Do popředí se tlačila potřeba dřeva pro uchování ohně v kuchyni. Skupina chlapíků a děvčete (Žirafy) pokácela soušku ve více než vlhkém lese a donesla zásobu dříví. Každý se zabavoval po svém. Menší vybíhali do deště, až se promočili, pak si vyměnili šaty za suché a proces důsledně opakovali až do úplného vyčerpání všeho oblečení. U kamen v kuchyni tak vznikla nasáklá sušárna zvlhlých svršků a dětí.

     Část rádců byla zvědava, kdo je jejich vedoucí. Dan prozradil Veri a Cájovi, že jejich vedoucí má ve jméně iniciálu P. Jelikož to bylo příliš široké vymezení, Dan je ještě rozšířil: Může se jednat též o Parušku, Pizona a Plidku. To podnítilo hovor zúžený na slova začínající písmenem P. Při plotně pak posedávali pacholci pokřikující po protivnících pojmy počínající písmenem P. Přitom po pekáči poskakovaly placičky pečené Petrem Podešvou. Přítomní prostě plácali ptákoviny.

     Po papání pršení poručilo příští programovou pomlku, protože plachty páru podsad počaly prosakovat. No, to by stačilo. Pahorek s Petrem jeli koupit nové igelity. Dan mezitím prozradil složení skupinek a nastala inventura promáčených věcí. Po ní opět následovalo bezvládí, které většina trávila v kuchyni, menšina v teepee a pár nerozumů v dešti. Po příjezdu Petra s plachtami propukl pokus o překrytí promáčených celt.

     Krupičná kaše k večeři byla poslední pamětihodností dne. Stoupající voda protrhla hráz a posléze vzala mostek ke sprchám, jichž jsme popravdě neměli zrovna příliš zapotřebí. To vzbudilo první poraženecké myšlenky na předčasný návrat z tábora. Společnou modlitbou byl uzavřen další uplakaný den.


 

8.8.2006: Rozjíždění zpožděného vlaku 

      Toho provlhlého rána se budíček opět posunul podle pravidel dlouho odkládané nevyhnutelné nutnosti. Vstávalo se, až se muselo. Kvůli dopoledním dešťům bylo vyhlášeno ultimátum: v pravé poledne padne rozhodnutí o úplném, nebo částečném zrušení tábora. Nebude-li pršet, nezmoknem‘.

      Úderem poledne utichl déšť a vysvitlo něco, co už pomalu nikdo nečekal: SLUNCE. Po obědě a odpoledním klidu vedoucí rozhodli navázat nit příběhu v místě jeho přetržení a pokračovat v příběhu. Program byl výhledově zhuštěn.

      Mojžíš dorůstal v prostředí egyptské dominance nad svými bratry. Egypt za cenu nelidského vykořisťování budoval monumentální projekty: paláce, pyramidy, krmítka, mlýnky, obrovské zahrady a podobně. Někteří Izraelité věru prokázali sabotážní tendence proti utlačovatelům: Mlýnek Cájovy skupinky Izraelců měl kupříkladu jen čtyři lopatky a mistr navrhl jeho umístění do potoka za pomoci šňůrek visících z větví nad ním! Krmítko Vojty Lercheho zase originálně kóničtělo a zavěšeno na větvi sypalo zrní po směru rotace do všech stran. Nejhezčím, a tedy nejkolaborantštějším dílem byl mlýnek skupiny Vojty Haičmana, který na potoku zůstal funkční až do konce tábora.

      Po této otrocké dřině dozvěděly se skupinky konečně i svou příslušnost k izraelským kmenům. Dostaly na výběr ze dvanácti jmen synů Jakuba Izraele. Nejžádanější byla jména Ašer a Dan, leč rozdělení dopadlo následovně:

      Pahorek dostal zelenou skupinku Cájovu se jménem Dan. Fifi vedla Vencovu skupinku fialové barvy pojmenovanou Josef, čili Pepovci. Skřet si vybral Veri a její hnědou skupinku Levi. Bizon velel červené skupince Marty Múčkové se jménem Ašer. Žlutá skupinka Vojty Haičmana pod velením Petra získala jméno Gád a skupinka Vojty Lercheho modré barvy spadající pod Marušku nesla jméno Neftalí, čili naftalíni. Skupinky poznaly egyptské ujařmení symbolizované řetězy se dvanácti články, představující též neřesti a otroctví hříchu. Tyto řetězy brzdily izraelskou cestu za svobodou, na které jí naopak měly pomáhat ctnosti – vše pěkně podle deníčků.

      Po večeři jsme děti kvapem zahnali spát a začala se veliká výprava: kostýmy, ohňostroje, divadlo, mnozí efektové. Jako noční hra byl pojat příběh Mojžíše a hořícího keře. O půlnoci všechny vzbudil gong. Skupinka Neftalí se během chvilky vykolébala ze stanů, zatímco ostatním to trvalo aspoň patnáct minut. Poté ze stanu vedoucích vykročil krojovaný Mojžíš Olda se svým stádem – Verčou Cigánkovou, která pokryta bílou plachetkou lezla po čtyřech a dělala „béé“. Nato osvítil blízký cíp lesa sršící oheň, který upoutal pozornost všech. Vzápětí za Trautenberkovým lesem začaly bouchat rachejtle, za nimiž se skupinky ihned vydaly. Na brdku za lesem čekal Mojžíše Bůh – Pahorek, který mu svěřil tři znamení, jimiž měl přesvědčit Izrael o jeho vyvolení. Pahorkovi role natolik sedla, že se jí už do konce tábora nezbavil. Zpátky měly skupinky běžet na čas po azimutu a posbírat ona znamení – hůl, bílou ruku a krev, ale všichni tak rychle následovali první skupinku, že překvapili Dana – Árona současným příchodem. Celá náročně připravovaná akce tak byla sfouknuta během deseti minut a šlo se navázat na přerušený spánek.


 

9.8.2006: Zhušťování programu 

      Z předchozího dne zbývala hra na motivy deseti egyptských ran. Egyptští vojáci (vedoucí) zadržovali hebrejské zvědy, kteří se snažili doručit faraónovi varovné poselství. Hrálo se na pašeráky s tou modifikací, že pronašeči se mohli zprávu naučit nazpaměť a hodnotil se čas první kompletní družinky.

      Došlo k několika kuriosním honičkám, které byly situačně zajímavé, ale psát se o nich nedá. Když pronašeči uspěli, ať už silou svých svalů, nebo silou své paměti, předstoupili před faraóna. Faraón Petr byl věru impozantní a budil respekt: seděl na zlatém trůnu ze žlutého ručníku v palácovém teepee, byl do pasu nahý, měl namalované oči a mohutný ozdobný límec. Kupříkladu Terezka měla pro slzy smíchu vážné problémy zprávu přednést. I ostatní, zejména menší při pohledu na něj ztráceli koncentraci. První přednesla všechny zprávy skupinka Ašerovců v čele s Martou a druhá, zato bez jediné chyby skupinka Levi vedená Veri.

      Po odpoledním klidu dostaly kmeny Izraelců nový úkol: připravit obřad pro hod beránka. Ten měl připravit mimo tábor – jednat aby se zúčastnili všichni členové skupinky a někdo zatím nehrál kriket – také proto aby měli vedoucí čas na přípravu zítřejšího výletu. Výlet s přespáním v přírodě si vyžádal velké organizační práce a také, přiznejme si, několik ostřejších sporů.

      Po návratu skupinek začala veřejné prezentace. Danovci usedli jako první k velikonočnímu stolu a velekněz Cája pronesl požehnání. Po něm následovalo čtení z druhé knihy Mojžíšovy (sic!) a obřad tím po dvou minutách skončil. Mezi zvláštní úkazy patřila pantomima Ašerovců, kteří předváděli, co se asi tenkrát stalo. Výrazným prvkem byl Lukášek rozvlekle obcházející dokola jakožto anděl smrti. Dan se posléze na výletě od Jirky dozvěděl, že měl Lukášek v duchu počítat do sta, než udeří. To aby scénku patřičně natáhl. Nejlépe ohodnocena skončila skupinka Levi, která měla i vlastní píseň.

      Po večeři se uskutečnilo i první večerní tažení, po němž šly děti opět rychle spát, protože se blížil čas velkého východu z Egypta. Během tažení skončila na prvním místě skupinka Levi, která měla i nejvíce bodů, stejně však dopadli i Neftalíni, kteří byli s body někde na konci. Abych nezapomněl, dopoledne nás navštívil Kotas a sloužil pro nás mši svatou.


 

10.8.2006: Velký východ 

      V šest hodin ráno probudil děti velký nářek. Uprostřed tábořiště ležel zahubený Bizon a nad ním hořekoval jeho otec – faraón Petr. Spolu s ním naříkal i celý Egypt. Faraónovi konečně ruply nervy a poslal Izraele ke všem čertům. Mojžíš s Áronem ho vzali za slovo a pískli nástup.

      O osmé hodině vyrazil tábor na cestu, vybaven spacáky, karimatkami, ešusy, jídlem a pitím. Spacáky a pohřební řeči vedoucích dávaly tušit, že dnes se v táboře spát nebude, i když předpovědi neslibovaly nic přívětivého. Na obloze se ovšem klenulo polojasno, takže morálka byla dobrá. Komplikace nastala hned na pátém kilometru cesty. Čelo průvodu přehlédlo odbočku na žlutou turistickou značku a opožděný chvost se na ni rozhodl odbočit. Pomalejší část středu, Vojta H., Martínek a Petřík, čekala marně na chvost a ztratila z dohledu čelo. Čelo opravilo kurz a odbočilo z asfaltové cesty. Trojice opozdilců se pokusila dohnat čelo a minula odbočku, takže došla až do Lučice. Na místě srazu dvou částí výpravy tři členi chyběli, a tak začalo záchranné pátrání. Skřet, Pahorek, Bizon a Dan našli opozdilce v Lučici a s hlavním týmem si dali sraz v nedaleké vesnici.

      Po šťastném sloučení všech se pokračovalo cestou dál, přičemž rostla různí podezření, převážně pravdivá, že jen kroužíme kolem tábora a že budeme spát nedaleko něj. Cestou se hrály různé cestovní hry, jež popularitou přebila improvizovaná soutěž v přeskakování slamníků. Nejrychleji je dokázal přeskákat Vojta L. – za 14 s. Jako blesk! Jako blesk…

      Výprava se usadila asi dva kilometry nad táborem a pozřela guláš importovaný z kuchyně. V polních podmínkách se připravilo místo ke spánku, po skupinkách se šlo na modlitbu a všichni se uondaní dlouhým pochodem pohroužili do říše snů. Asi ve dvě hodiny ráno nás probudil déšť, který reorganizoval naše rozpoložení. A abych nezapomněl, dopoledne nás navštívil Marián a zůstal s námi až do dalšího dne.


 

11.8.2006: Amálek a Amálka 

      Ráno nás kvůli nočnímu dešti probudilo na různých místech – někteří se přesunuli do tábora, jiní se srazili pod jedním igelitem. Vstávání se posunulo a do tábora se všichni trousili útržkovitě. Po snídani dostala děcka příležitost rozvíjet podle deníčku svoje schopnosti. Někteří u Bizona přeměřovali své tělesné výkony, další obcházeli ostatní vedoucí s ručními výrobky, nebo navštívili mudrce Dana a namáhali svoje znalostní a přemýšlecí kapacity.

      V kuchyni Dan pohlédl přísným okem na osmiletého Míšu a pravil: „Míšo, jak dlouho už nosíš to oranžové tričko?“

      Míša sebou zakýval a řekl: „Krátce.“

      „A to je jak dlouho?“ zvídal Dan.

      „Chvilku.“ kroutil se Míša.

      „Dobře,“ řekl Dan, „kolikátý den ho máš?“

      „Třetí.“ prohlásil Míša.

      „A to žluté tričko pod ním?“

      „Od začátku tábora.“

      „A proč sis ještě nevzal čisté?“ žasl Dan.

      Míša se ošil: „Já jich mám málo. Já s nima šetřím.“

      „Aha, kolik těch triček máš?“

      „Jedenáct!“ děl Míša směle.

      Diváci, kteří už se docela bavili, teď vyprskli smíchy. Dan se opanoval a pravil: „Dobře, Míšo, tak běž a ta trička si vyměň!“

      Míša učinil, jak mu Dan řekl: Vyběhl na dřevěný můstek před kuchyní, vysvlékl si svrchní oranžové tričko, poté spodní žluté tričko. Následně si oblékl oranžové tričko a přes něj si opět navlékl tričko žluté. Výměna  triček provedena…

      Po obědě se rozehrály turnaje v přehazované a ve fotbale. Klárka si zlomila ruku při skoku přes lano. Ví o tom řadu podrobností. Když se jí zeptáte, uděláte jí radost. K večeru přišel konečně na řadu i program dne. Tu přitáhl Amálek a bojoval s Izraelem. Mojžíš stál na pohorku a pozvedal ruce. Dokud měl ruce zdvižené, vítězil Izrael, když se unavil a ruce klesly, vítězil Amálek. Skupinky se rozdělily na Izraele a Amálky a zaujaly pozice. Amálek obklíčil Izraele ve vyhrazeném území. Amálka s koulemi, Izrael bez koulí. Izraelci měli za úkol nezasaženi překročit hranice pole, zatímco Amálečané měli za úkol vybít Izraelce ostřím papírové koule. Pokud Mojžíš držel ruce nad hlavou nesměli Amálečané do pole, pokud mu ruce klesly, jo. Každá Amálka měla pouze tři rány a nesměla sahat na jinou amálečanskou vystřelenou… střelivo. Ukázalo se, že při rovném poměru obou skupin stačilo, aby se Izrael naráz rozběhl jedním směrem, a prorazil téměř beze ztrát. Nastavil se proto poměr Amálek – Izrael 4:2 a bitva byla vyrovnanější.

      Po návratu z pole (jak orného, tak válečného) nás čekala ještě večeře a večerní tažení. Skupinka Neftalí, ač bodově v pozadí, opět disponovala tak nehorázným herním štěstím, že dopadla se stejným výsledným ziskem jako vedoucí skupinka Levi. Vedoucí si dali poradu a několik zbožných písní, než se odebrali na lože. Abych nezapomněl, přijela Maťa a zůstala s námi až do neděle.


 

12.8.2006: Sinajská klání 

      Na ranním nástupu předstoupil Mojžíš a prohlásil, že odchází na Sinaj a aby tu zatím všichni byli hodní. Áron měl ale na srdci zabavení lidu a uspořádal pro ně nejrůznější soutěžní turnaje. Maťa si vzala na starost hod kladivem, Lidka dávala soutěžit v nošení prkýnka na hlavě, i když některé děti pro šílenou šišatost svých hlaviček nemohly účastnit. Maruška házela šišky do kyblíku a všichni, kdo měli ještě v živé paměti události ministrantské Skály (vládla tam ukrutná střevní chřipka), věděli, jak důležité je se trefit do kyblíku. Petr se trefoval prakem do pivních plechovek, Pahorek pro změnu vzduchovkou do papírových terčíků, Bizon pořádal skoky pozadu a Skřet vrhal diskem. Áron mezitím vyráběl zlaté tele – hlavní cenu Sinajských klání. Skupinky si ve zbývajícím čase podle deníčků plnili kritéria pro získání ctností.

      Odpoledne se dohrávaly zápasy ze včerejška, kterážto zábava vydržela až do večera. Opět se dalo do deště, Maruška pilně lepila medaile tvaru Davidovy hvězdy z trojúhelníčkových odřezků večerní hry. S ostatními je pak stříkali, děrovali, navlékali a pokreslovali. Po večeři bylo slavnostní vyhlášení a předávání medailí. Vítězná skupinka Danovců si převzala zlaté tele (dřevěná konstrukce, hadrová výplň, hrubá novinová omítka, fajnovka z bílých papírů a zlatý sprej). V té chvíli se objevil Mojža (jak ho děti důvěrně oslovovaly) a nesl dvě desky zákona (metr krát půl metru polystyrenu, tvarované a rozdělené odporovým drátkem, kolorované temperkami). Předvedl je nevěrnému lidu a zeptal se nakvašeně: „Víte, co nesu?“

      „Desky!“

      „A co je na nich psáno?“

      „Zákon!“

      „A jaký zákon?“

      Děti odříkaly Desatero, ale Mojžíš dopáleně švihl deskami o stůl. Pak vzal tele a třískal jím do desek, až je všecky přesek‘. Vedoucí poté rozehnali děti do stanů a ve vůdcovském stanu si ještě zazpívali Bacha a Internacionálu.


 

13.8.2006: Den Páně 

     Den Páně byl volnější a volno si udělal i kronikář. Mši v táboře sloužil Marián, odpoledne všude brousili rodiče a večer se spáchalo dlouho odkládané večerní tažení. Naftalíni, ač bodově čtvrtí, opět skončili s nejlepším skóre, haluzáci mizerní! Vojta Lerche je jednoduše dítě štěstěny – dokud spal, družinka nebodovala – jak se probudil, ukázal kam táhnout a Naftalíni vítězili. Nic nepomohlo, že jim Vembloud Filuta srazil dva úlomky desek. K večeři se připravil špekáčkový ohníček a spát se šlo relativně brzy.

     Za zmínku stojí lingvistická vsuvka: slovo o papánštině a engenštině. S tímto jazykem přišel ve chvíli nudy Petřík a značně s ním zpestřil zbytek tábora. Papánsky hovoří se tímto způsobem: Každé slovo se rozdělí na slabiky, ze slabik se vezme samohláska, či diftong a předsadí se písmenem „p“. Takto utvořená slabika se zopakuje za slabikou původní a stejně se postupuje s každou slabikou slova. Souhlásková koncovka se přidá za vsunutou papánskou slabiku. Př.: Slovo „pohrabáč“ vysloví se papánsky takto – „popohrapabápáč“. Podobně v engenštině vkládá se před slabikotvorné samohlásky „ng“. Př.: Porozumíte Petříkově větě: „Sklangapningi, tyngy kongokongotenge“?


 

14.8.2006: Vaření a paření 

      Skřetovým velením se řád tábora vrátil opět do pravidelných kolejí. Dan zrána děti probudil a potěšil písní „Kéž má láska jako sluneční záře tě obejme, tě obejme“ a slunce opravdu láskyplně objalo svými paprsky ranní tábořiště. Dan se Skřetem ještě udělali dětem kohoutka a nezbývalo nikoho, komu by se nechtělo vstávat.

      Po snídani, nástupu, hymně a vlajce stoupající po stožáru, který na náměstíčku Skřet zasadil, byl představen program dne. Izrael se opět vydal na cestu, ovšem poušť se překvapivě ukázala být nevhodnou pro výživu tisíců hladových poutníků. Alimentačně byl tudíž Izrael zcela závislý na Hospodinu. Ještě že se každý den z nebe snášel bělostný popílek a na kamenech usedaly značně neohrabané křepelky. Pokud byla žízeň, stačilo udeřit holí do skály a každý mohl svlažit rty pramenitou vodou.

      Herně realizovali haranti tento příběh za pomoci kuřat pečených v Setonově hrnci a mouky uhnětené v těsto a opečené na víčku od ešusu. Blízká luka se ovšem ukázala být po vytrvalých deštích poněkud nasáklá, takže některé skupinky si musely vykopat novou díru výše ve svahu. Na šesti ohništích rozehřívaly se kameny z potoka, zatímco dívky hledaly po okolí byliny a kořenily jimi maso. Kulinářská poznámka: Kombinace kuřete, kopřiv a kukuřice je čisté zlo. Před obědem se zavedly kameny do děr, izolovaly se listím a zaskládaly se masem zabaleným do alobalu. Maso se zaskládalo další vrstvou izolace, žhavým kamením a výsledek se zalil vodou.

      Po obědě se docela protáhl polední klid, během něhož se ještě dopékaly nekvašené chleby – jakože mana. K páté hodině se zahájilo hodnocení pokrmů a další pršení. Body se dávaly za celkový estetický dojem krmě, chuť a zahlazení stop. K večeři se hrálo na kytary, déšť povolil, jehličím se upravily rozbahněné stezky, dala se modlitba po skupinkách a šlo se na kutě.

      Pro mladší děti se uspořádal bobřík odvahy. Po Trautenberkově lese jsme rozmístili červené diodky a vysílali jsme děti po pěti minutách. Skřet každého důrazně a smrtelně vážně nabádal, aby se držel cesty, jinak na něj Trautenberk vypustí svého krvelačného psa. Někteří procházeli les za ustavičného štkání.


 

15.8.2006: Průzkum zaslíbené země 

      Hned po ránu si na nás opět vzpomněl déšť. Uvažovalo se, že hru přesuneme na odpoledne, ale nestalo se tak, což bylo dobře. Vše jsme zvládli i za něžného bočního kropení. Pahorek – Bůh promluvil k Mojžíšovi a Mojžíš ke třem poslům: „Prozkoumejte zaslíbenou zemi, dívejte se, co tam roste, je-li tam úrodná půda, jestli jsou tam nepřátelé, kolik mají opevnění a tak!“ Poslové se po chvíli vrátili a nesli tyče těhotné exotickým ovocem. Ohlásili: „Půda úrodná, plno mléka a medu, ale hafo nepřátel, ba zplozenci Anákovi!“ Tou dobou, kdy to říkali, už někteří vedoucí pilně ozobávali tyče a scénka se zvrhla v cimrmanovské: „Já bych si vzal. Já bych si s dovolením také vzal. Já bych si s dovolením také vzala…“

      Odebrali jsme se vyzkoušet si průzkum území do terénu. Dan s Pahorkem rozmístili po lese šestadvacet předmětů, které do přírody nepatří a členové skupinek štafetově probíhali vyznačenou trasou zkoušeli si všímat a pamatovat. To celé na čas. Nejlépe dopadli Danovci, pak Ašerovci.

      Po obědě už bylo přijatelně a kmeny se pustily do výroby archy úmluvy přesně podle návodu z Ex 25,10-22. Pravda, místo dřeva akáciového použilo se borového, 2 x 1,5 x 1,5 lokte bylo měřeno zlomeným loktem Klárky Karasové, příkrov nebyl z čistého zlata, ale z čisté borovice, pobití zlatem nahradilo pomalování temperkami, odlitá zlatá ucha suplovala přibitá kůže a akáciové hole si opět musely vystačit s borovicí. Cherubové se stihli až za dva dny a upřímně… dobře, nemluvme o tom, prostě to byli cherubové! Jen Bůh ví, co na té arše Židé viděli…

      Po večeři se skupinky oddělily na soukromou modlitbu a s Bizonem se pozorovala souhvězdí na výjimečně čisté obloze. S rádci se pak uspořádala porada, v níž se probrala pravidla hry na další den a šlo se spát.


 

16.8.2006: Ohniví hadi 

      Že byl ten tábor odvislý od počasí, je na místě poznamenat, že středa byla krásným dnem. Nejen že nepršelo, ale chvílemi bylo mezi polojasny dokonce i poznat, že je léto. Snad i proto se neočekávaně dobře dařilo dodržovat stanovené časy programu dne. Pěkné počasí asi i natolik upoutalo pozornost nastoupených, že mnozí nepostřehli, že hrajeme loňskou hymnu.

      Izrael začal odpadávat k cizím božstvům, proto na něj Hospodin seslal hady, jejichž jed byl smrtelná, ale vzápětí dal Mojžíšovi vyvýšit na hůl bronzového hada, který tato uštknutí léčil. V herní verzi uštknutí působila rozličné choroby. Objevily se čtyři typy chorobných: slepý, chromý, němý a levý (ten měl ruce svázané za zády). Dan jakožto bronzový had uprostřed herního pole rozhazoval medicínu a děcka se předháněla, kdo je dřív vezme. Hra předvedla veselou paralympiádu – slepí (vedení průzkumníkem) bourali do chromých, zakopávajících o levé, kteří pohlavkovali naříkající němé. Týmy vítězily střídavě.

      Odpoledne bylo dost času na odpolední klid. Během něho přijely dvě podezřelé osoby a roznesla se fáma, že jde o inspekci hygieny. Nejčastější otázka na Oldu zněla: „Tak co? Jedeme domů?“ Zřejmě o naší hygienické situaci nepanovalo příliš lichotivé povědomí. Ve skutečnosti šlo o inspekci ministerstva školství ohledně využití udělené dotace. Nepříjemné otázky se zalily kávou, potřebná oprávnění se zamluvila.

      Pan inspektor se laskavě zeptal: „A jak tu skladujete maso?“

      Olda rezolutně mávl rukou a prohlásil: „Maso neskladujeme! Co nakoupíme, to ihned tepelně zpracujeme a beze zbytků sníme!“

      V pozadí Skřet právě z potoka táhl hrnec se zkaženými kuřaty a vynášel jej z tábora. Paní inspektorka chápavě pokývala hlavou, usrkla kávy a zeptala se: „A máte u záchodů tekoucí vodu?“

      Olda trhl hlavou, zakoulel očima a zadeklamoval: „Přirozeně, samozřejmě, jistě! Máme tekoucí vodu se Savem a ještě džber čisté na oplachování.“

      Za rohem už mizela Janička s kanistrem vody. Pan inspektor se blahosklonně usmál a otázal se: „Drží u vás noční hlídku i děti pod deset let?“

      Olda přimhouřil oči a opatrně hodil: „Ano…“

      Pan inspektor si přičísl vlasy a položil otázku: „Ale drží ji před dvanáctou hodinou, že?“

      Oldovi blýsklo v očích pochopení a už se dušoval: „No ovšem! Pochopitelně! Jak jinak!“

      Andrejka mezitím z nástěnky nenápadně strhla rozpis nočních hlídek. Inspektoři si obešli tábor, poslechli si něco o příběhu a pan inspektor položil poslední, nejzáludnější otázku: „Byl jste někdy na Sinaji?“

      „Ne.“ pravil Olda zmateně.

      Pan inspektor se spokojeně usmál: „Tak vidíte…“

      S paní inspektorkou nastoupili do auta a odjeli s pocitem dobře vykonané práce.

      Další odpolední čas věnovaly skupinky plnění kritérií a stloukání arch úmluvy. Pahorkova dosud neměla cheruby, zato byla na kolečkách. K večeru přijel Marián a zúčastnil se večeře a večerní modlitby. Starší členy skupinek čekala stezka odvahy Trautenberkovým lesem.

      Mimochodem, večer předtím Skřet s Danem pokoušeli Veri. Dan neustále hovořil o bratrech Grázlových, kteří ve zdejším kraji přepadávali pocestné, o jejich mukách v kobkách Špilberku a o bezútěšné pouti jejich duší světem. Varoval před poloprůsvitnými klátícími se postavami s tupým krvavým nožem ve svitu úplňku, zatímco Skřet omílal svou rozprávku o Trautenberkovi a jeho krvelačném psovi. Veri se bránila poslouchat a bledla, až za tmy skončila před svým stanem a bála se sama dovnitř. Dan se nabídl, že tam půjde s ní a vlezl do stanu jako první, přičemž pošťouchl Skřeta, aby vzal Veri stranou. Skřet ji opravdu nabádal, aby se nebála, že Trautenberkův pes nezabíjí, jen zohavuje. Dan zatím nepozorovaně vyklouzl ven a zmizel za stanem. Veri se pak bála asi dvacet minut do stanu vkročit, protože měla strach z Dana ukrytého pod postelí. Když ji Skřet konečně vtlačil dovnitř, vyskočila na postel a strachovala se podívat pod ni. Až za dlouho zjistila, že Dan ve stanu vážně není a nemohla pochopit, jak se dostal ven. Dan zatím za stanem začal tiše sípat, jen na pokraji slyšitelnosti. A Veri se bála, bála se k dětinské radosti svých nejoblíbenějších vedoucích.


 

17.8.2006: Boje v Zajordání 

      Po noční stezce odvahy se budíček poněkud odložil. Program se s ohledem na nedopracované archy úmluvy přesunul na odpoledne. Vzduch se proteplil konečně letním sluncem a celý Izrael se přestávkou na mši a na oběd věnoval zejména zastřešování arch a dopilovávání cherubů. Někteří cherubové byli malovaní, ba vyřezávaní, někteří nebyli než prkna zkrášlená fixou.

      Po poledním klidu byly archy hotové a shromáždily se na náměstí. Léta míjela a Izrael se stále nemohl dostat do Palestiny, protože nevěrně odpadal k různým božstvům. Strhávaly se bitvy s Palestinskými národy – Trautenberkovým lesem pobíhaly hordy divochů, hledaly svá stanoviště a mazaly se papírovými koulemi. Hra byla na čas a Josefovci měli úkol splněný nejdřív, ovšem nebylo možno jim stopnout čas, protože Květináč se melancholicky toulal kukuřičným polem. Po hře proběhlo poslední večerní tažení s dramatickou koncovkou – Vojta Lerche měl Vembloudovi Filutovi dokázat, že nosí oprávněně v deníčku zápočet za osm tref z deseti hodů do kbelíku tenisovými míčky. Získat mohl až tři úlomky zákona, leč ztratil dva.

      Konečný stav před pokladovkou tedy byl:

            Neftalím (Maruška – Vojta L.) 50 úlomků

            Gád (Petr – Vojta H.) 36 úlomků

            Ašer (Bizon – Marta M.) 39 úlomků

            Levi (Skřet – Veri S.) 45 úlomků

            Josef (Fifi – Venca H.) 30 úlomků

            Dan (Pahorek – Cája C.) 31 úlomků

      Otec Václav před svým odjezdem laskavě zhodnotil archy úmluvy: U archy Gádovců ocenil zejména olbřímí křídla cherubů, která vskutku biblicky stínila víko. Jako nejkvalitnější práci označil archu Levitů, kde nebylo vidět jediný hřebík. Malovaná truhla se selskými motivy Josefovců zaujala otce Václava novozákonní janovskou alfou a omegou, které starozákonní archa dozajista rovněž předjímá. U Danovské schrány uznal nárok na kolečka, které si Pahorkova skupinka dokázala dokonale teologicky obhájit. Přednost Ašerovské archy spočívala podle otce Václava v otvorech na stěnách, které cestou umožňovaly nosičům adorovat. Poslední schrána skupiny Neftalí svým poklopem připomínala i jinou funkci, kterou by v případě potřeby mohla mít. Jako by to byla schrána na… Otec Václav tak všem skupinkám udělil 150 bodů. Den ukončila modlitba po skupinkách a díky teplému počasí strávila většina dětí noc pod hvězdnou oblohou.


 

18.8.2006: Velké finále 

      Nad ránem se strhla na celtách uprostřed tábořiště polštářová bitvy, která byla součástí ranního budíčku a částečně i rozcvička. Síly byly vyrovnané: Dan a Skřet proti všem. Na ranním nástupu se archy konečně naplnily úlomky Zákona a skupinky se vydaly na pokladovku za posledními částmi, které mohly rozhodnout o závěrečném pořadí.

      Veselá událost: Seděli jsme v kuchyni a užívali si chvilku klidu. Marián seděl u kraje střechy, když ho náhle stihl Boží trest: prudký poryv větru napnul střešní plachtu a vychrstl na Mariána asi kýbl vody. Božínku, kdyby jste viděli, jak byl překvapený a mokrý!

      Kolem třetí hodiny se ukázala skupinka Josefovců s kompletním rozluštěným textem, popisujícím poslední chvíle Mojžíšovy. Z tůňky si vylovili láhev se vzkazem, ihned běželi pro schránu a vydali se na místo označené na mapě. Hned po nich se objevil kmen Ašerovců s kompletním textem. Vítek bez namočení, leč s náročným vypětím břišních svalů vylovil láhev a už s archou klusali na místo pokladu. Po nějaké době se tentýž proces opakoval se skupinkou Gád. Ta ovšem značnou chvíli bloudila, než místo našla, poté si sedla na místo a plakala, že tam poklad není. Petřík se rozhodl uprosit Dana, který byl na tom místě poprvé, ale pokladu si hned všiml, aby mu prozradil jeho polohu. Prosil a prosil a Dan hodnotil míru jeho devótnosti, až Petřík přemluvil celou skupinku, aby poklekla do jehličí a prosila ho. Dan se, kromě záchvatů smíchu, pouze díval na nedaleký maskovaný poklad a odmítal jim blíže poradit. Vojtu Haičmana nakonec přece jen napadlo poklad hledat, což bylo pravou příčinou toho, že poklad našel.

      Zbylé skupinky se koordinovaly mezi sebou a zprávy daly nějakým způsobem dohromady. Domluvily se, že text přečtou současně, a tak i učinily. Tři schrány vykročily současně a Danovská si, jaká to situační komika, strhla ucha a překlopila se. Tři skupinky se podělily o zbylé pamlsky z pokladu. Po nástupu byla pokladovka ukončena složením desek zákona. Pak následovalo volné veselí naplněné fotbalem a různými hrami.

      Kolem deváté hodiny se začalo smrákat, což byl příhodný čas pro závěrečný táborový oheň, který z podstatné části připravil Venca. Po shromáždění všech Olda zažehnul fakulí vyrovnanou hranici a chór zapěl tradiční „Červená se, line záře…“ Vyhlášení výsledků předložilo změnu v dosavadním pořadí družinek:

      Na první místo se vyšvihl kmen Ašer v čele s Martou M. Skupinka Ašerovců se dlouhodobě držela mezi vedoucími skupinkami a tím, že pokladovku doběhla druhá, získala rozhodující úlomky.

      Neftalí naproti tomu patřili mezi tři skupinky bez úlomkového zisku z pokladovou, ale vzhledem k předchozím úspěchům jim ke druhému místu stačil současný počet úlomků.

      Josefovi doběhli pokladovku jako první, a tím se posunuli ze svých tradičně předposledních pozic na třetí místo.

      Na čtvrtém místě skončil kmen Levi, který měl jinak nejvyšší počet bodů a s úlomky byl před pokladovkou na druhém místě.

      Páté místo připadlo celkově průměrným Gádovcům, kteří doběhli pokladovku jako druzí.

      Poslední body, úlomky i pokladovkou skončili, hanba, Danovci.

      Účastníci si rozebrali ceny a dokola se zahrály hymny ze tří táborů této generace. Přešlo se na osobní diplomové hodnocení. Zde je třeba vyzdvihnout zejména tři osoby: Vojta Lerche, Jirka Novák a Veri Synková dosáhli během hry ctnosti a dostali za to odměnou dřevěný náhrdelník. Druhý, větší náhrdelník získala ještě Veri, protože jako jediná dosáhla mistrovství v oboru „mudrc“. Mezi různými oficialitami koloval i obligátní ešus, plný veselých úkolů pro každého. K půlnoci se malí poslali spát, připojili se Keprník a další Tomáškovci, zpívalo se a hrálo, než se nachýlil čas i pro ty nejvytrvalejší.


 

19.8.2006: Dojezd 

     Ráno všechny rázně vhodilo do sedla splašeného mustanga. Začalo se s dekonstrukcí tábora. Keprník se ujal vlády, vyhlásil budíček a vyhnal všechny ze stanů. Stahovaly se celty, rozebíraly a skládaly podsady, otloukala se kuchyně, vyklízelo se a nakládalo, balilo, přenášelo, rušily se záchody, kácel stožár, demontovalo teepee a čistilo tábořiště. Do toho se zvládlo celkové focení, ovšem bez Cájy, Vojty L. a Pepka, kteří se zrovna někde vyhýbali nezvyklé a nepříjemné činnosti – práci. V jednu hodinu dorazil autobus, do nějž se většina nasadila a vyrazilo se směrem k domovině. Zbytek se domů vypravil po vlastní ose auty Fiat Scudo a Ford Focus, toho času již podle zvuku dvouválcem. Ve tři hodiny se všichni šťastně setkali s rodiči na Maliňáku, rozloučili se a šli ze sebe shodit dvoutýdenní špínu. Petr, Bizon, Maruška, Lidka, Skřet a Dan ještě šli celou akci zhodnotit do ČH. Nejvytrvalejšími hodnotiteli byli Skřet a Dan. Amen.

     

Hlavní stránka                                                                                                                       nahoru

 OPRAVY CHRÁMU 

 

 KONTAKTY 

 

 BOHOSLUŽBY 

 

 AKTUALITY 

 

 FARNÍ ZPRAVODAJ 

 
 FARNÍ RADA   
 FOTOGALERIE   
 SVÁTOSTI A MODLITBY   
 DĚKANSTVÍ BRNĚNSKÉ   
 ODKAZY   

Prohledat Web  

 

 

   

      Historie       O svatém Jakubovi       Prohlídka kostela       O farnosti      Aktivity

 

Aktuální ohlášky

Nedělní texty

Liturgie hodin

Jakubský ples