Svátosti a modlitby Svátosti

Svátosti

SVATÝ KŘEST 

Uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. 
 
V prvních stoletích církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života,
s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadou přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života.(KKC 1230)

Ježíš Kristus řekl:
„Nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do Božího království.“

Je tedy dvojí narození – k životu pozemskému a k životu věčnému.

Duše pokřtěného je očištěna od dědičného hříchu a zazáří krásou milosti posvěcující.
Stává se svatostánkem trojjediného Boha. Tento účinek křtu je naznačen dvojím symbolem:
bílou rouškou a rozžatou svící.

Chraň si v duši křestní nevinnost. Je to tvůj nejcennější majetek.
(P. F. Neubauer)
 
 
 

SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ

Tato svátost má úzký vztah ke svátosti křtu. Jestliže křtem začíná život člověka s Bohem, biřmování má tento Boží život v nás upevnit, posilnit a zdokonalit tím, že nás obohacuje zvláštní silou Ducha svatého. Je to svátost křesťanské dospělosti. 
On nás v této svátosti hlouběji zakoření do společenství s Bohem, pevněji přivtělí ke Kristu, zpevní náš svazek s církví a mnohem pevněji nás připoutá k jejímu poslání. Pomáhá nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy.

Svaté biřmování rozmnožuje v duši milost posvěcující
a naplňuje ji zvláště sedmi dary Ducha svatého:

- darem moudrosti: abychom pochopili, proč žijeme, a uměli všechny věci správně posoudit, zdali nás vedou k Bohu, nebo od něho odvádějí
- dar rozumu: učí nás správně rozumět pravdám víry
- dar rady: vede nás, abychom se rozhodli vždy pro to, co je dobré a rozhodnout se pro to i přes mnohé překážky a vlastní nechuť
- dar síly: nám dává odvahu a statečnost vykonávat a žít vše výše uvedné
- dar poznání: pomáhá nám rozeznávat pravdu od lži a bludu, učí nás správnému pohledu na Boží stvořitelské dílo
- dar zbožnosti: Duch svatý nás povzbuzuje, abychom si vážili modlitby a měli vždy důvěru v nebeského Otce jako Boží děti
- dar bázně Boží: nám pomáhá, abychom se báli Boha urazit hříchem, ale kromě hříchu se nemáme bát ničeho na světe!

Svátost biřmování můžeme přijmout jenom jednou. Zanechává v duši člověka znamení, které z ní už nikdy nevymizí.
(P. F. Neubauer)
 
 
 

SVÁTOST OLTÁŘNÍ - Eucharistie

V této jediné svátosti je přítomen sám Ježíš Kristus.
„Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“ Pozváni jsme sice všichni, ale šťastni ti, kdo nabízenou milost neodmítají a ochotně otvírají Pánu svá srdce.
(P. F. Neubauer)

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím. (KKC 1413).

Součástí slavení eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání těla a krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon. (KKC 1408)

„Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom,
že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.(KKC 1415)

„Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.“.(KKC 1418)

Mše svaté sloužené za živé nebo zemřelé věřící má své začátky v životě prvních křesťanů, kdy se sloužila mše svatá v soukromých domech, dokud nebyly ještě kostely. 
Vše zajišťovala domácí rodina, a proto také za ni byla mše svatá obětovaná. Milost této mše svaté byla přenášena na domov, ve kterém se sloužila bohoslužba. 
Od 4. století se začaly stavět chrámy, byla tam také zavedena kostelní služba, ale touha po získání milosti pramenící ze mše svaté byla nadále velká. Rodiny, které ji chtěly získat, skládaly v kostele
dary a tím hradily organizační záležitosti spojené se mší svatou.

Každá mše svatá je sloužena především za celou církev na celém světě. Dále milost mše svaté se vylévá na všechny přítomné v kostele a potom zvláštní milost je nabízená těm, za které je obětovaná. Mši svatou můžeme objednat jak za zemřelé, tak za živé. Můžeme Bohu společně se společenstvím věřících, do kterého patříme, poděkovat při výročí svatby, při příležitosti narozenin či svátku; můžeme poprosit za naše nemocné, blízké, za naše rodiny, zvlášť v době, kdy prožívají nějaké krize, měli bychom je ponořit do milosti kříže zpřítomňované na našich oltářích. 

Byla mše svatá sloužena někdy i za naši rodinu?

Při této příležitosti dáváme finanční příspěvek – tento příspěvek dávaný církvi je pouze dobrovolným darem. Modlitbu nelze zaplatit, mši svatou si nemůžeme koupit! 
Každý dává dar podle svých možností nebo jaký považuje za správný. 
V žádném případě to však není cena mše svaté!

Mši svatou si můžete v našem kostele objednat v zákristii kostela nebo na farním úřadě.
Přehled mší svatých najdete v odkaze BOHOSLUŽBY.
 
 
 

SVÁTOST SMÍŘENÍ (svatá zpověď)

je svěření do Božích rukou celého našeho života s prosbou o odpuštění našich chyb a vyplnění slabých oblastí našeho duchovního života Boží láskou; je to posila v boji proti zlu, které ničí nás i naše okolí.
 
Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření.KKC 1486

Na horskou cestu se sesul veliký kámen.Už není možné jít po této cestě dál.
Takovým balvanem na naší cestě k Bohu je náš hřích.

Každému, kdo lituje svých vin a upřímně se z nich vyzná knězi, odpustí i Bůh pro zásluhy Ježíše Krista, Vykupitele světa.

Zatarasená cesta se uvolní – duše se opět radostně rozběhne k Bohu.
(P. F. Neubauer)
 
Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.(KKC 1489)

Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze. Úkony kajícníka jsou: lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání. (KKC 1491)

Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista.
 
Duchovní účinky svátosti pokání jsou: — smíření s Bohem, jímž kajícník opět nabývá milost; — smíření s církví; — prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy; — prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchu; — pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha; — vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj. (KKC 1495 - 1496)
 
 
 

SVÁTOST MANŽELSTVÍ

je spojení muže a ženy v Bohu, protože Bůh je Láska; je to odevzdání svého života druhé osobě z lásky k ní a přijetí plné odpovědnosti za její život; je to ponoření manželského a rodinného života v Bohu, aby On byl ve všem.

Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který je láska. Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka.
V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré.
A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“ 
(Gn 1,28). (KKC 1604)
 
„Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“ KKC 1601

Písmo svaté tvrdí, že muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého: „Není dobré, aby člověk byl sám“
(Gn 2,18). Žena, „tělo z jeho těla“, jemu rovná, jemu nejbližší mu byla dána Bohem jako „pomoc“,
a představuje tak Boha, který nám přichází na pomoc. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne
ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Sám Pán ukazuje, že to znamená nepomíjivou jednotu jejich dvou existencí, když připomíná, jaký byl „od počátku“ plán Stvořitele:
 „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). KKC 1605

Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný
tvrdostí jejich srdce.
Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel.
„Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6).KKC 1614

Toto jasné zdůrazňování nerozlučitelnosti manželského svazku mohlo vzbuzovat rozpaky a zdát se neuskutečnitelným požadavkem. Ježíš nicméně neuložil manželům neúnosné a příliš těžké břemeno, mnohem těžší než Mojžíšův zákon. Protože přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem,
sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království.
Jestliže manželé následují Krista, přemáhají sami sebe, berou na sebe svůj kříž, budou moci „pochopit“ původní smysl manželství a žít je s Kristovou pomocí. Tato milost křesťanského manželství je ovocem Kristova kříže, pramenem každého křesťanského života. KKC 1615

Sám Bůh zpečeťuje souhlas, kterým se manželé sobě navzájem odevzdávají a přijímají.
Z jejich smlouvy „vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný“. Společenství manželů je zapojeno do společenství Boha s lidmi: „Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce.“
Manželské pouto tedy stanovil sám Bůh, takže platné a dokonalé manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto, které pochází ze svobodného lidského činu manželů a z dokonání manželství, je už neodvolatelné a dává vznik smlouvě ručené věrností Boha.
Církev nemá moc vyslovit se proti tomuto uspořádání Boží moudrosti. (KKC 1639 - 1640)
 
 
 

SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá "všeobecné kněžství věřících". Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: Totiž, služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Kristu uprostřed společenství. (KKC 1591)

Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí /monus docendi/, konají bohoslužbu /monus liturgicum/ a vedou duchovní správu /monus regendi/.
(KKC 1592)

V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla,
pastýř svého stáda, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. To vyjadřuje církev, když říká, že silou
svátosti kněžství kněz jedná "in persona Christi capitis" - v osobě Krista - Hlavy. (KKC 1548)

Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve
nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o církvi. (KKC 1593)

Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra. (KKS 1594)

Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem
svého biskupa tvoří "kněžstvo", které společně s ním nese odpovědnost za místní církev.
Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.
(KKC 1595)

Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa. (KKC 1596)

Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu.
Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení. (KKC 1597)

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší
církevní autoritě. (KKC 1598)

V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni
svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království
a ke službě lidem. (KKC 1599)

Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.
 
 
 

POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH

je posilující setkání s Kristem pro každého nemocného bez ohledu na to, zdali je nebo
není v nebezpečí smrti.

Zvláštní dar Ducha Svatého. Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha Svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15). (KKC 1520)

Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle. (KKC 1521)

Církevní milost. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a „dobrovolně se přidružují ke Kristovu utrpení
a k jeho smrti“, jsou tak „prospěšní Božímu lidu“. Slavením této svátosti ve společenství svatých
se církev přimlouvá za zlepšení stavu nemocného. A nemocný opět milostí této svátosti přispívá
ze své strany k posvěcení církve a k dobru všech lidí, pro které církev trpí a obětuje se skrze
Krista Bohu Otci.
(KKC 1522)



29 03 2015 - 18:03

Kategorie: Svátosti a modlitby